Výlety část druhá

Thorpe Park:

Zkusit Thorpe Park a zemřít. Asi nemám slov. Je to úžasné. Chci tam znova. Thorpe Park je velký zábavní park na okraji Londýna. Je tam spousta horských drah, houpaček, kolotočů, pokud se to tak dá nazvat, a dalších atrakcí. Ale nic není pro děti. Všechno je obrovské, rychlé, děsivé a velké. Je tam atrakce s největším zrychlením za vteřinu, potom s nějvětším počtem otoček a podobně. Byla jsem tam s bráchou a jeho přítelkyní. Všem se nám to strašně moc líbilo. Má to ale jedno mínus. Jsou tam obrovské fronty. Na jednu atrakci jsme třeba čekali hodinu a třičtvrtě. Určitě se vyplatí si připlatit za takzvaný „fast track“, což je něco jako rychlá vstupenka, kdy se pak nemusí čekat ve frontě, ale jde se rovnou. Je tam i hororové bludiště ve stylu filmu SAW. Ano, skoro celou cestu jsem šla se zavřenýma očima jak moc jsem se bála. Jsou tam živí herci a je to vážně děsivé. Všude je spousta stánků s jídlem, střelnice, suvenýry a podobně. Kdo má rád adrenalin, rozhodně doporučuji. První horskou dráhu jsem teda projela se zavřenýma očima, řevem a děsem. Měla jsem takovej strach, že jsem se nedonutila ty oči otevřít za celou jízdu, ale pak už jsme si nějak „zvykla“ a zbytek jsem si neskutečně užívala.  

London Bridge Experience:

London Experience je velice zajímavá věc. Je to atrakce, která má dvě části. První je přímo London Bridge Experience, což je procházka historií mostu. Je to provázeno živými herci, všehno se hýbe, dělá zvuky, návštěvníci jsou zapojováni do „akce“. Sem tam se člověk lekne, občas je tam nějaká mrtvolka, mrtvý prasátko, a podobně. Strašně se mi líbilo, že v každá místnost byla na něco zaměřená, podle toho vypadala a podle toho taky voněla či smrděla. Zajímalo by mne, upřímně, jak se ty pachy dělají. V řeznictví to vonělo uzeným, ve stájích koňma...

Druhá část jsou London Tombs. Katakomby byly vyhlášeny jako nejděsivější britská atrakce, což tomu upřímně odpovídá. Začalo to tak, že nám přečetli upozornění, kdo všechno by tam neměl nebo nemůže (těhotné, lidi se slabým srdcem, nervy, nemocní, klaustrofobici apod.)V tu chvíli už jsem začala přemýšlet jestli tam vůbec chci. Pak jsme si stoupli za sebe, chytli se za ramena a šlo se na věc. Nevím jak se to stalo, ale původně na Experience nás bylo asi dvanáct a najednou jsem tam byla já, Michal a nějaký malý klučina. Tak Michal šel do „vláčku“ jako první. Upřímně, ani nevím co všechno tam bylo, ale bála jsem se úplně neskutečně. Zombie, pavouci, mrtvoly, občas tam visela ze stropu nějaká hlava, krev tam kapala. Ale to jsem nevěděla, co nás čeká na konci. Pán, celej krvavej, škaredej, od krve, kterej nás honil s motorovou pilou, řvala jsem, utíkala jsem, a bylo mi úplně jedno, že mi klučik visí za krkem. Pak jsem byla ráda, že jsme venku a znova ani náhodou. Vtipné bylo, když tak v půlce, když to bylo trošku klidnější jsem se toho kluka zeptala, zda je v pohodě. Vyvalil na mě oči a jen hlesl: „Nooooooooooooooooo“

Science museum:

Tam jsme šli úplně náhodou s Michalem, protože pršelo. Nevěděli jsme, co bysme a tak jsem si vzpomněla, že do Science muzea je vstup zadarmo, tak jsem se tam vydali. Čekala jsem, že to bude jako u nás, že když je něco zadarmo, tak je to nic moc, ale je to vážně perfektní. Mají to rozdělené na několik částí. V přízemí jsou věci jako auta, lokomotivy, různé stroje, závodnička, a věci, který nevím co jsou. Pak je tam část vesmír. A tu jsme si užili ze všeho nejvíc. Kromě toho, že je tam spousta zajímavostí, tak jsou tam 3D a 4D kina a simulátory. Napřed jsme chtěli jít na 3D kino na let do vesmíru, ale pak jsme objevili simulátor letu stíhačkou. Za tyto atrakce navíc se platilo, takže jsme zaplatili 10 liber, vystáli frontu a šli na to. Zavřeli nás do takové neprůhledné kopule. Kde jsme se připoutali, dostali jsme instrukce a zvolili si zda si let chceme ovládat sami, nebo chceme automat. Michal samozřejmě rozhodl, že sami. Měli jsme tam obrazovku jako v letadle, kde jsme viděli kam letíme a letěli jsme. Šlo se točit o 360 stupňů na jakoukoliv stranu a ještě dokola. Takže dvojitý točitý pohyb, třeba hlavou dolů. Napřed tak první dvě minuty se mi to strašně líbilo. Poprvé, když jsme se jakoby řitili k zemi a bylo to vidět jsem se fakt bála, že se roztřískáme. Po druhé či třetí minutě už se mi to tak nelíbilo. Bylo to poprvé v mém životě, kdy se mi začalo na něčem dělat špatně. Byla jsem ráda, když jsme po pěti minutách vylezli ven a rozcházela jsem to ještě dlouho, ale stojí to za to. Je to opravdu zajímavý zážitek.

Další patra jsou věnovány historii letectví, jsou tam lodě, lékařství...

Musím říct, že jsem z toho byla opravdu nadšená a strávili jsme tam několik hodin. 

Výlety

Za tu dobu, co jsem v Londýně už jsem toho stihla celkem dost. Protože jsem si řekla, že když už jsem tady, tak si to musím pořádně užít, víkendu zasvěcuji prozkoumávání okolí. Úplně původně jsem si chtěla na víkend najít ještě nějakou jednu práci. Pak jsem si to rozmyslela, protože jsem si uvědomila, že přes týden se nikam nedostanu a, když bych pracovala i o víkendu, tak bych nic neviděla a to radši budu mít míň peněz a víc zážitků.

Camden Town:

Camden Town je moje oblíbené místo. Bylo jsem tam poprvé loni na podzim s Michalem a Michalem. Je to taková punková, gothic čtvrť. Je tam plno marketů, kde se dá koupit spoustu nejrůznějších věcí. Od klasických tílek, přes techno oblečení, skate věci, až po gothic šaty. Lidi jsou tam také různí. Přes den spíše turisti, protože je to oblíbený cíl turistů, ale večer už se tam dají potkat zajímavější lidé. Od propíchaných, potetovaných, s kohoutem, s barevnýma vlasama, v oblečení jak ze 17.století, po úplně normální lidi. Jak přes den v Camdenu žijou obchody čilým ruchem, tak večer jsou to různé bary, hospůdky, párty kluby a podobně. Určitě stojí za to se tam podívat. 

London ZOO:

Je krásná. Co víc říct. Je na ní zvláštní to, že leží téměř v centru města, u parku/v parku. Je obrovská. My jsme v ní strávily celý den a to jsme se nikde nezdržovaly, ani jsme moc neodpočívaly. Na zoo je poznat, že je nová. Pořád ji vylepšují, upravují. Co mne na ní zklamalo bylo, že tak od velké zoo jsem očekávala nějaká méně obvyklá zvířata. Jako třeba slony, nosorožce, medvědy a podobně. Ty tam bohužel nenajdete. Ale zase zoo je celá interaktivní, ve spoustě míst se dostanete do přímého kontaktu se zvířaty a to je na tom pěkné. 

Brighton:

Brighton je přímořské město asi 40 mil od Londýna. Já jsem se tam vypravila minulý víkend, protože jsem si nemohla odpustit vidět anglické moře a nevyužít posledního slunečného víkendu v tomto roce by byl hřích. Prý v Brightonu není nic moc zajímavého. Já nevim, moc jsem toho neviděla, ale to co jsem viděla se mi líbilo. Je tam spousta obchodů:-), pláž je moc pěkná, sice kamínková, ale čistá, moře bylo krásně modré. No, namočila jsem si tam sice nohy, ale jen na tu chvíli, abych se stihla vyfotit, a pak jsem z řevem běžela ven, protože ta voda byla ale ukrutně ledová. Je fakt, že tam byli i takoví odvážlivci, kteří tam plavali. Další zajímavostí je Brighton Pier. Je to obrovské zábavní molo. Je to jedno z největších mol tohoto typu na světě. Je pravda, že když dojdete až nakonec tak výhled na moře, na Brigton a pohled z výšky do vody je nádherný. Jinak molo je taková velká herna. Je tam pár kolotočů a to je asi vše. Určitě si tam chci ještě někdy zajet a omrknout zbytek věcí, které jsem z jistých důvodů nestihla vidět. 

Novinky? (27.9.2010)

Odpojili nám internet. Příští týden se budeme stěhovat do nového, krásného, velkého domu. Tak dnes Sabina napsala do společnosti poskytující internet, že od příštího týdne potřebujeme internet na nové adrese a oni nelenili a okamžitě nám internet odpojili, aby ho prý mohli připravit na přepojení. Blbost. Prostě nás o něj jen chtěli připravit. Sabina před chvílí sbalila svůj notebook a se slovy: „Potřebuju internet, musím pracovat“ odkráčela někam do internetové kavárny. Já jsem teď odsouzená k tomu psát blog „nanečisto“ a jak půjde internet, tak to zkopírovat. Ale možná toho tam přibude spousta, protože nebudu zabíjet čas surfováním po netu.

Včera jsme tu měli párty. Když mi paní řekla, že bude rozlučková párty, tak jsem si představila pár lidí. To jsem opět zase podcenila indické a arabské zvyky. Naše „malá“ domácí párty byla pro 50 lidí a nepočítaně dětí. Wau. No, Sabina a Tahir od pátku pekli, vařili, smažili, krájeli, sekali, míchali a já nevím, co všechno ještě. V neděli dopoledne před začátkem party jsem byla do příprav zapojená i já, a udělala jsem salátu asi ze 100 kg zeleniny. Krájela jsem to, prosím, dvě hodiny v kuse. Stihla jsem toho spoustu sníst, propíchnout si nožem ruku, a ještě dělat podrž tašku všem okolo. Samotné party jsem se pak radši neúčastnila, i když jsem byla samozřejmě zvaná. Jen jednou jsem sešla dolů a bylo tam spousta zahalených žen, spousta žen v nádherných sárí, spousta mužů v jakýchsi arabských halenách (nazvala bych to pánskou noční košilí) nebo oblecích a do toho všude děti. Jazyky se to tam jen hemžilo – angličtina, arabština, urdu, hindi... Pak už jsem dolů radši nešla, protože jsem se tam cítila podivně bílá a dosti nepatřičně ve svých domácích kalhotách a tričku.

Máme tu od včera návštěvu. Je to bratr tatínka Sabiny se svojí ženou a jejich známý (doktor). Žijí v Saudské Arábii, patří tam ke šlechtě, jsou velmi velmi velmi bohatí. Když už moje rodina o někom řekne, že jsou velmi bohatí, to už musí být opravdu něco. Paní chodí chodí celá zahalená, lezou jí jen oči a pán je takovej nemluvnej. Musím říct, že dnes ráno jsem prožila šok. Moc jsem se nevyspala, protože sousedím se zdí, kde oni spí a starý pán celou noc chrápal a chrápal, ale tak, že mne to budilo. V šest jsem vstala, všude ještě skoro tma, ticho. Sešla jsem do kuchyně, rozespalá a v kuchyni stál přízrak (tučňák*). Celá zahalená paní nevím proč stála v kuchyni. Myslela jsem, že mne odvezou. Napřed jsem si myslela, že je to zloděj s kuklou na hlavě:-)

Do dnešního rána (úterý – tudíž dvě noci) jsem si myslela, že u nás v domě přespávají tři osoby. Protože pro tři osoby jsem chystala postele. Dneska ráno jsem zjistila, že jich je pět nebo šest. Přesným počtem si nejsem jistá, bo se mi ženy v hábitech velmi těžce rozeznávají od sebe :-)

*tučňák se říká musliským ženám, které jsou celé zahalené v černém hábitu, a lezou jim jen oči.

Škola

Učitel se ptal jedné korejské studentky, která je se mnou ve tříde:
"Jak se jmenuješ?"
"Elis"
"Aha, ale to je Tvoje anglické jméno, jaké je Tvoje korejské jméno? "
"Já nevím..."
"Ty nevíš svoje korejské jméno?"
"Nee, nevím"
"Vždyť tady na školní kartě máš napsané Hee-Joo."
"Ale to je moje korejské jméno"

I takto může začít hodina angličtiny ve skupině velmi pokročilých. I přes moje obavy do jaké skupiny budu zařazená, jsem nakonec v Upper-Intermediate, což překonalo moje očekávání. Myslela jsem si, že budu v Pre-Intermediate a když se mi to hodně povede, tak nejvýš v Intermediate, ale že budu v Upper mne ani nenapadlo. A to jsem málem šla do Advanced, jenže mi to pokazila moje gramatika (nebo spíš negramatika).

V pondělí byl můj první školní den. Mám školu třikrát týdně, vždy v pondělí, úterý a ve čtvrtek. V pondělí to bylo spíš takové seznamovací, v úterý už jsme se začali natvrdo učit. Mám ve třídě opravdu pěkný národnostní mix, ale o to je to zajímavější. Jsou tam tři korejky, tři němky, dvě íráčánky, argentinka, brazilka, polka, němka a Turek. Vypadá to, že mne to tam bude bavit, Všechno je dělané  zábavnou formou, hodně diskutujeme, líbí se mi to.
Dneska jsem se dozvěděla, že Kingston College je jedna z nejlepších univerzit v Anglii, tak jsem na sebe velmi hrdá, že tam chodím a že mne tam vůbec přijali.
Už jsem se i skamarádila s první spolužačkou. Je to jedna z Íráčánek. Umím už konečně její jméno vyslovit, ale napsat ani náhodou... Jako studenti univezity můžeme využívat všech jejích výhod, jedna z nich je i členství ve sportovním klubu. Stojí to jen 40 liber na celý rok a může chodit na jakékoliv aktivity, do posilovny, tancovat a podobně. Takže s mojí novou kamarádkou jsem se dnes zapsaly a od příštího týdne nám začínají lekce break dance.
Jinak v hodinách vzpomínám na všechny moje kamarády, kteří studovali v zahraničí a vykládali mi o šikmáčích. Já samozřejmě chápu, že pro ně je to těžší, je to úplně odlišný jazyk, ovšem to nic nemění na tom, že jsou prostě trošku mimo. Třeba dneska jedna pronesla do ticha ve třídě: "I´m English". Nikdo nepochopil, co tím chtěla říct a jí se to vysvětlit nepodařilo. A asi jim brzo seberu ty kapesní překladače a omlátím jim je o hlavu. Kdyby si aspoň vypnuli to pípání...
Při první hodině jsem dělali jedno cvičení a navzájem jsme se ve dvojicích představovali. Bohužel jsem vyfásla opět Elis. Po té co jsem jí řekla odkud jsem, se mne klasicky zeptala, kde to je.
"V Evropě"
"Ahá, takže v Rusku"
"Nee, ČR není v Rusku, sousedíme s Německem a Rakouskem"
"Já Ti rozumím, jsi z Ruska"
"Nee, ja nejsem z Ruska. Náš stát se jmenuje Česká Republika"
Načež začla bušit do svého Iphonu a pak vyhrkla:
"Už tomu rozumím, ty jsi z Moskvy"
Vzdala jsem to. Překvapivě.

Řízení

Jak už jsem v minulém článku zmínila musím tu řídit. Děti vozím do školy, ze školy a případně vyzvedávám z kroužků. Abych mohla řídit, na konci prázdnin rodina koupila nové auto. Řídím tu Ford Fiesta Zetec v automatu. Začátky byly hodně krušné. Hodně, hodně, hodně. Poslední víkend práznin v sobotu dovezli auto domů a oznámili mi, že v neděli se půjdeme projet, abych trénovala řízení vlevo. Jela jsem s Tahirem, protože Sabina prohlásila, že je moc divoká na to, aby se mnou jela. Jezdili jsme asi třičtvrtě hodiny. Pak už jsme jeli zpět, byli jsme asi dvě stě metrů od domova, na jednom hloupém mostě, když najednou se ozval divný zvuk jako když větve škrábnou o auto a Tahir hlasí, hned dole zastav, musím se podívat, co se stalo. Ani nevím zda to mám přiznat. Ten most je hrozně úzkej a ještě tam rostou podél keře zasahující do silnice. Takže mě se na autě, které jsme neměli ani 24 hodin, podařilo komplet urvat zrcátko. Musím říct, že rodina byla neskutečně hodná. Viděli, že jsem z toho úplně mimo (má první deprese v Anglii?) a ještě mne utěšovali, pán mi chtěl hned vařit čaj nebo kafe abych se uklidnila, Sabina mě přišla obejmout, říct mi, že to nevadí, že je to jen zrcátko... Asi na to konto se rozhodli mi zaplatit pět hodin v autoškole. Což musím říct mi neskutečně pomohlo. Přestala jsem se tak strašně bát, získala jsem nějakou jistotu, pochopila jsem logiku jejich kruháčů (ano, funguje to jaksi jinak než u nás). A teď už jezdím sama s dětma jako drak :-) Obecně bych řekla, že se tu cítím na silnici daleko bezpečněji než u nás. Na to, že každý den trávím zhruba hodinu a půl v autě, tak jsem tu ještě neviděla žádnou nehodu. Řidiči jsou daleko ohleduplnější než u nás, pouští se, nedělají si naschvály....

Věc, která mne tu ale při řízení neskutečně vytáčí jsou jejich úzké uličky. Oni jaksi můžou parkovat skoro všude a čím užší ulička, tím víc aut tam parkuje. Takže kolikrát je problém tam vůbec projet a nenechat tam zrcátka, natož když se tam potkají dvě auta. Ale zase většinou panuje ta jejich ohleduplnost a někdo vždycky uhne. (já to nejsem :-)
Mám automat. Napřed jsem z něho byla nadšená, že nebudu muset řadit levou rukou, z čehož jsem měla málem noční můry, ale teď už tak nadšená nejsem. Řazení levou rukou zas taková hrůza není, to jsem si vyzkoušela v autoškole. Poprvé jsem si málem urazila ruku o dveře, když jsem chtěla řadit pravou a pak jsem si to zapamatovala. Automat je dobrej na pomalou jízdu ve městě, na pojíždění v kolonách, na rozjíždění se do kopce, ale není dobrej na rychlou jízdu. Vzhledem k tomu, že jezdím po dálnici, mě to štve. Protože když potřebuju rychle vjet na dálnici, nebo předjet, nebo třeba i na křižovatce rychle vyrazit, tak to prostě nejde, protože to auto si začne samo řadit a samozřejmě se tím jízda v tu chvíli zpomalí.
Nejvtipnější věc, kdy jsem se smála sama sobě, bylo, když jsem se rozhodla automat přepnout na manuál. Auto nemá spojku, takže pokud je tam manuál tak se jen řadí. Zajela jsem si k nám dozadu na ulici, abych to vyzkoušela a podcenila sama sebe a své reflexy. Ve chvíli, kdy bylo potřeba zařadit, mi levá noha vylítla, aby sešlápla spojku, tím pádem jsem dupla na brzdu a málem jsem si vyrazila zuby o volant. Ještě dneska mě bolí brada :-D

Běžný školní den

Jednou z mojích hlavních povinností, teď když děti začaly chodit do školy, je řízení. Můj denní rozvrh vypadá tak, že v sedm vstanu (hrůza a děs). Vzbudím děti, dvacet minut je přemlouvám, aby vstaly a oblíkly se, pak si samy (naštěstí) nachystají snídani, já jim zatím chystám obědový balíček. Pak následuje, tak dvacetkrát upozornění, že si mají jít vyčistit zuby. Po té, to už je osm, je potřeba je dostat do auta. Průměrně třikrát se vracím z auta pro něco, co zapomněly, i když se jich před odchodem minimálně pětkrát ptám, zda mají vše. Pak jedeme k Samiho škole, kde ho jen vyhodím před bránou a počkám až zajde dovnitř a pak k Hasnině škole, kde je to trošku složitější. Mohla bych ji vysadit hned před školou a ona by jen přešla silnici, kde je semafor. Ale to je prý strašně nebezpečné pro ni. Takže musím parkovat asi deset minut od školy a ke škole jít s ní pěšky. Po příjezdu domů v klidu snídám, pak udělám, co je potřeba. Třeba, překvapivě, žehlím. A pak mám volno, kdy koukám na filmy, spím, jdu si něco koupit, skypuju, chatuju, prostě cokoliv. Okolo třetí až čtvrté, podle rozvrhu dětí, sedám opět do auta a jedu vyzvednout malou s její kamarádkou, pak malýho. Následuje odvoz kamarádky domů a pak jedeme domů s dětma. Po příjezdu domů nastává největší boj. Zakázat jim televizi, aby se v klidu a hlavně nasvačily, a začaly si dělat úlohy. Vždycky mají spoustu jiné práce než úlohy. Mají žízeň, či hlad, chce se jim na záchod, smrkat, kakat, plakat, prostě cokoliv. Včera jsem Hasnu HODINU přemlouvat, ať jde do sprchy. Vystřídala všechny choroby, co znala, aby tam nemusela. Ještě, že nemají lékařský slovník, protože jinak by si ho jistě vzala na pomoc.
Musím říct, že děti v uniformách vypadají rozkošně. Zdají se v nich být daleko hodnější, chytřejší a roztomilejší. Samozřejmě, že jsou to jen mimikry a pod uniformou jsou to stejní ďáblíci jako bez ní, ale všeobecně se mi nošení uniforem celkem zalíbilo. Hlavně člověk po ránu nemusí vymýšlet do čeho je oblíct.

Nákupy

MILUJU JE! MILUJU JE! MILUJU JE! Nevím, jestli si tady z toho časem neudělám fashion blog, protože opravdu nákupy tady stojí za to. Překonalo to moje nejodvážnější představy :-) Obrovský výběr všeho, příjemné ceny, ochotní prodavači, příjemné prostředí, spousta různých známých i neznámých značek, spousty slev a akcí... Zatím jsem spíš nakupovala v těch levnějších obchodech jako Primark, New Look, H&M apod. Ale mám zálusk i na dražší věci, akorát si říkám, že ještě počkám, našetřím a pak se na to vrhnu. Nejvíc mě potěšil nález obchodu Irregular Choice na Carnaby Street,bez botiček od tam se domů prostě nevrátím i kdybych měla žvýkat suchej chleba a pít mokrou vodu. Boty se tu vůbec nakupují krásně. V ČR jsem nemohla půl roku sehnat žádný baleríny a tady už mám dvoje. A k tomu krásný oxfordky na vysokým podpatku, a spousty doplňků, kytky do vlasů, tílka za libru, košile, šaty, moc a moc spodního prádla, rifle, pyžamko, svetříky, mikču, kosmetiku, knížky, dneska nově objednaný foťáček, aby fotečky byly hezčí, a koukám, že jsem určitě nevypsala všechno a na to, že jsem tu šest týdnů je to celkem mazec. Domů pojedu se stěhovákem. Minimálně.

Moje nové Oxfordky

Zlepšení v angličtině? Ale kdepak

Jsem tu teď šest týdnů. Každý mi říkal, že první měsíc budu jako Alenka v říši divů (což samozřejmě jsem). že nebudu moc nic rozumět a nebudu nic moc říkat. Ale je to trošku jinak. První týden jsem nerozuměla děckám nic a bylo mi to celkem jedno :-) Druhý týden už jsem nerozumněla nikomu a už mi to nebylo jedno, ale nešlo mi s tím nic dělat.  A teď po šesti týdnech vůbec nemám pocit, že by se moje angličtina nějak zlepšovala. Jo, děckám rozumím. Sabině taky, pán už mi většinu věcí musí říct jen dvakrát. Pravda, u něj je zlepšení velké, začínala jsem zhruba na pěti opakování jedné věty a pak to přeslo v názornou ukázku rukama nohama :-) V rodině to nějak tak jde. Je to možná i tím, že jsou zvyklí mluvit pomalu a nějak srozumitelně. Jsem jejich sedmá au pair. Ale jakmile vyjdu mimo zdi domu, je to úlet. Občas mám pocit, že ti lidé venku ani nemluví anglicky (je fakt, že vzhledem k počtu cizinců zde, to není až tak nemožné). Většinou jim rozumím: "Hi, how are you? djgdsg djhdsh and irhewiuz hrehhh. How sdjhdsj? Did dshdsh?" Takže si nechám všechno několikrát zopakovat a buď to jde nebo to nejde.
Strašně se těším do školy. Začíná mi 20.9. Pořád se uklidňuju, že pak budu mít pocit nějakého výrazného zlepšení. Hlavně se tam konečně seznámím s nějakýma novýma lidma. Protože mé angličtině asi taky nepřidává to, že jsem pořád doma a jediný člověk se kterým se vídám, je jiná česká au pairka. Jsem rozhodnutá, že nechci český kamarády. Chci cizince, aby mne to nutilo s nima mluvit anglicky. Možná budu jen mlčet, kdo ví :-)

Rozřazovací test ve škole byl hodně vtipný. Bylo to 100 otázek, rozdělených do čtyř částí. První část byla lehká, druhá, když jsem se hooodně zamyslela, ještě taky nějak šla, třetí už byla dost divoká a ve čtvrté jsem to dělala tak, že jsem dávala A, B, C, D, A, B...A pak jsem ještě musela napsat 200 slov o tom, proč chci studovat angličtinu na Kingston College. Vynechala jsem ten dodatek o Kingston college a psala jsem prostě o tom, proč chci studovat angličtinu :-) Budu dělat FCE preparation, tak zvědavá, že to na mne zanechá nějaké následky. Mělo by, za ty prachy.

Prádlo

Musím žehlit a prát. No a co, řeknete si, vždyť je to normální. Já jsem si to taky říkala. Ale to jsem neměla potuchy, co mne tu čeká. Asi by to bylo velmi jednoduché, kdyby špinili prádlo jako normální rodina. Jenže v tomto oni rozhodně normální nejsou, prostě se absolutně vymykají běžnému standardu. Je to tu taková malá prádelna. Peru a žehlím pořád, skoro pořád... Všichni jsou naučení tak, že na sebe nic nevezmou dvakrát. Ale opravdu nic. Ráno se děti oblečou do oblečení na doma. Pak jdeme třeba ven, tak se převlečou. Ale oblečení na doma už hážou do koše s prádlem, protože už ho měly  na sobě. Vrátíme se z venku, opět se převlékají do domácího a venkovní oblečení letí do špíny. Ani pyžamo si na sebe nevezmou dvakrát. A to přestože se vždy před jeho oblečením koupou. Snažila jsem se je ráno obléct rovnou do oblečení na ven, abych ušetřila jedno převlékání, ale Hasna mi důrazně vysvětlila, že doma přece nemůže mít oblečení na ven, Běžné je, že v úterý mám vypraných osm plných praček. Malá výhoda je to, že můžu prát všechno podle barev - růžová pračka, žlutá pračka, modrá pračka, a pak to vypadá pěkně pověšené na stojanu. Když mi Lucka (bývalá au pair) ukazovala, jak to tady chodí, tak dětské oblečení buď nežehlila nebo jen tak přejela. Říkala jsem si jak to odbývá, že tak to dělat nebudu. Záhy jsem pochopila, že pokud nechci žehlit do konce svého života, tak to musím dělat stejně. Myslím, že jsem tady za tu dobu, co jsem v Anglii vyžehlila a vyprala víc prádla než za celý svůj život. Ale čím víc se blíží podzim, tím raději začínám žehlit. Je to totiž jediná činnost u které mi je teplo, hodně používám napařování a dělám si takové malé peklíčko :-D Po jednom víkendu jsem počítala kolik Sami stihl našpinit triček (za pátek, sobotu, neděli). A teď můžete hádat v komentářích kolik jich bylo :-D

Děti, děti, děti

O dětech je nutno napsat samostatnou kapitolu. Jak jsem psala starám se o dvě děti. Možná krotit stádo divokých  jelenů by bylo jednodušší a jeleni by se časem něco naučili. Vůbec to není taková sranda starat se o cizí děti jak se na první pohled zdá. Jsou rozmazlení. Strašně rozmazlení. Nevím čím vším to je. Možná se tu spojuje spousta faktorů, ale je to síla. Jsou zvyklý dostat všechno, co chtějí. A to doslova. Rodiče je strašně rozmazlují a já to mám korigovat. Pro příklad - děti jí spousty sladkostí. Takže mají nakázané, že na svačinu musí mít ovoce. Takže se snažím jim to ovoce nějak vnutit. Sami pravidelně začně řvát, že ovoce nechce, pak si jde stěžovat tatínkovi či mamince a ti mu samozřejmě dovolí si místo ovoce vzít čokoládovou tyčinku. S Hasnou se ještě nějak dá vyjít. Je strašný a je to přeci jenom holka :-) Velmi ráda něco vyrábí, tvoří, maluje, takže se s tím dá lehce zabavit. Navíc ráda hraje různé hry, chodí ven, když na ni párkrát udělám nějaký ťuťu ňuňu, tak to jde. Ovšem Sami...Rozmazlenej vyčůranej spratek...? Nějak pro něj moc nemám pěkná slova. Nechce nic dělat, nechce poslouchat, nic ho nebaví, nic ho nezajimá... Samozřejmě kromě počítače a televize. Být to na mě, tak ho u té televize nechám sedět klidně celej den ať se z toho třeba zblázní. Problém je to, že mi bylo řečeno, že na televizi se děti můžou dívat maximálně dvě hodiny denně, což on má vyčerpané zhruba už v půl desáté ráno. Odtrhnout ho od televize a počítače je nadlidsky úkol. Jeden den jsem ho asi hodinu vyháněla od televize, když  se konečně zvedl, vypnul to, a odešel, tak jsem si začala gratulovat jak jsem to zvládla. To jsem ovšem jaksi netušila, co udělá. Śel do obýváku a pustil si televiz si druhou. Divili byste se mi, kdybych mu něco udělala? Taky s oblibou dělá to, ze si řekne, co chce na oběd  (běžně vařím dva různé obědy, pro každého zvlášť) já mu jídlo udělám a on do toho pak dvakrát rýpne, řekne, že to nechce a jde to vyhodit. Následně si jde stežovat tatínkovi, že má hlad a že jsem mu neudělala to co chtěl.
Jako velký problém vidím to, že rodiče pracují doma. Takže neustále musím vymýšlet, nebo alespoň předstírat nějakou činnost. Asi kdyby byli celé dny v práci, tak to pro mne bude daleko jednodušší.

Rodina

Na začátek bych vám asi měla představit "moji" novou rodinu, abyste se později orientovali na kohože to nadávám :-) Naštěstí jsou tu pouze čtyři členové a já. Paní Sabina, pán Tahir, holčička Hasna (9 let) a kluk Sami (7 let). Jsou to muslimové. Paní je indka, pán pákistánec. Oba se ale narodili tady v Anglii, takže jsou poevropštění. Napřed jsem z toho měla strach, že půjdu do muslimské rodiny. Ale je to v pohodě. Nijak nepociťuju velké rozdíly. To že občas má někdo z nich zabalenou hlavu, jsem si zvykla celkem rychle. Třeba Hasna při hodině arabštiny. Nebo Sabina, poté co stráví hodiny pod rukama kadeřnice, aby pak šla na párty s hlavou zabalenou v šátku.

Bydlíme v Sunbury on Thames. Je to předměstí Londýna (ano, je to daleko od centra jako velké prasátko). Náš dům je...je úplně stejný jako všechno okolo? Ano, ničím se neliší od domu vedle, naproti nebo ve vedlejší ulici. Jediná výhoda Sunbury je ta, že tu nic není. Takže není kde utrácet :-)

Musím upřímně říct, že rodina je na mě (zatím:) moc hodná. Snaží se mi pomáhat, radit, starají se o mě, asi dvacetkrát denně se mne ptají zda je všechno OK a jak se mám.

Že by úvod?

Ahoj všichni, ano založila jsem blog. Ne, není to proto, že je to teď strašně in a cool mít blog, kdybych chtěla ve všem tady v Londýně být in tak budu za chvíli totálně out :-D Jen už prostě nezvládám odepisovat na všechny maily, vzkazy na FB, sms apod. Takže jsem se rozhodla založit tento blog, kde se vám budu svěřovat s převratnými zážitky z Londýna a mého života au pair. Uvítám jakékoliv kometáře, nápady apod. Zatím tu s tím hodně bojuju, takže omluvte případné nedostatky.