pondělí 30. srpna 2010

Nákupy

MILUJU JE! MILUJU JE! MILUJU JE! Nevím, jestli si tady z toho časem neudělám fashion blog, protože opravdu nákupy tady stojí za to. Překonalo to moje nejodvážnější představy :-) Obrovský výběr všeho, příjemné ceny, ochotní prodavači, příjemné prostředí, spousta různých známých i neznámých značek, spousty slev a akcí... Zatím jsem spíš nakupovala v těch levnějších obchodech jako Primark, New Look, H&M apod. Ale mám zálusk i na dražší věci, akorát si říkám, že ještě počkám, našetřím a pak se na to vrhnu. Nejvíc mě potěšil nález obchodu Irregular Choice na Carnaby Street,bez botiček od tam se domů prostě nevrátím i kdybych měla žvýkat suchej chleba a pít mokrou vodu. Boty se tu vůbec nakupují krásně. V ČR jsem nemohla půl roku sehnat žádný baleríny a tady už mám dvoje. A k tomu krásný oxfordky na vysokým podpatku, a spousty doplňků, kytky do vlasů, tílka za libru, košile, šaty, moc a moc spodního prádla, rifle, pyžamko, svetříky, mikču, kosmetiku, knížky, dneska nově objednaný foťáček, aby fotečky byly hezčí, a koukám, že jsem určitě nevypsala všechno a na to, že jsem tu šest týdnů je to celkem mazec. Domů pojedu se stěhovákem. Minimálně.
Moje nové Oxfordky

čtvrtek 26. srpna 2010

Zlepšení v angličtině? Ale kdepak

Jsem tu teď šest týdnů. Každý mi říkal, že první měsíc budu jako Alenka v říši divů (což samozřejmě jsem). že nebudu moc nic rozumět a nebudu nic moc říkat. Ale je to trošku jinak. První týden jsem nerozuměla děckám nic a bylo mi to celkem jedno :-) Druhý týden už jsem nerozumněla nikomu a už mi to nebylo jedno, ale nešlo mi s tím nic dělat.  A teď po šesti týdnech vůbec nemám pocit, že by se moje angličtina nějak zlepšovala. Jo, děckám rozumím. Sabině taky, pán už mi většinu věcí musí říct jen dvakrát. Pravda, u něj je zlepšení velké, začínala jsem zhruba na pěti opakování jedné věty a pak to přeslo v názornou ukázku rukama nohama :-) V rodině to nějak tak jde. Je to možná i tím, že jsou zvyklí mluvit pomalu a nějak srozumitelně. Jsem jejich sedmá au pair. Ale jakmile vyjdu mimo zdi domu, je to úlet. Občas mám pocit, že ti lidé venku ani nemluví anglicky (je fakt, že vzhledem k počtu cizinců zde, to není až tak nemožné). Většinou jim rozumím: "Hi, how are you? djgdsg djhdsh and irhewiuz hrehhh. How sdjhdsj? Did dshdsh?" Takže si nechám všechno několikrát zopakovat a buď to jde nebo to nejde.
Strašně se těším do školy. Začíná mi 20.9. Pořád se uklidňuju, že pak budu mít pocit nějakého výrazného zlepšení. Hlavně se tam konečně seznámím s nějakýma novýma lidma. Protože mé angličtině asi taky nepřidává to, že jsem pořád doma a jediný člověk se kterým se vídám, je jiná česká au pairka. Jsem rozhodnutá, že nechci český kamarády. Chci cizince, aby mne to nutilo s nima mluvit anglicky. Možná budu jen mlčet, kdo ví :-)

Rozřazovací test ve škole byl hodně vtipný. Bylo to 100 otázek, rozdělených do čtyř částí. První část byla lehká, druhá, když jsem se hooodně zamyslela, ještě taky nějak šla, třetí už byla dost divoká a ve čtvrté jsem to dělala tak, že jsem dávala A, B, C, D, A, B...A pak jsem ještě musela napsat 200 slov o tom, proč chci studovat angličtinu na Kingston College. Vynechala jsem ten dodatek o Kingston college a psala jsem prostě o tom, proč chci studovat angličtinu :-) Budu dělat FCE preparation, tak zvědavá, že to na mne zanechá nějaké následky. Mělo by, za ty prachy.

středa 25. srpna 2010

Prádlo

Musím žehlit a prát. No a co, řeknete si, vždyť je to normální. Já jsem si to taky říkala. Ale to jsem neměla potuchy, co mne tu čeká. Asi by to bylo velmi jednoduché, kdyby špinili prádlo jako normální rodina. Jenže v tomto oni rozhodně normální nejsou, prostě se absolutně vymykají běžnému standardu. Je to tu taková malá prádelna. Peru a žehlím pořád, skoro pořád... Všichni jsou naučení tak, že na sebe nic nevezmou dvakrát. Ale opravdu nic. Ráno se děti oblečou do oblečení na doma. Pak jdeme třeba ven, tak se převlečou. Ale oblečení na doma už hážou do koše s prádlem, protože už ho měly  na sobě. Vrátíme se z venku, opět se převlékají do domácího a venkovní oblečení letí do špíny. Ani pyžamo si na sebe nevezmou dvakrát. A to přestože se vždy před jeho oblečením koupou. Snažila jsem se je ráno obléct rovnou do oblečení na ven, abych ušetřila jedno převlékání, ale Hasna mi důrazně vysvětlila, že doma přece nemůže mít oblečení na ven, Běžné je, že v úterý mám vypraných osm plných praček. Malá výhoda je to, že můžu prát všechno podle barev - růžová pračka, žlutá pračka, modrá pračka, a pak to vypadá pěkně pověšené na stojanu. Když mi Lucka (bývalá au pair) ukazovala, jak to tady chodí, tak dětské oblečení buď nežehlila nebo jen tak přejela. Říkala jsem si jak to odbývá, že tak to dělat nebudu. Záhy jsem pochopila, že pokud nechci žehlit do konce svého života, tak to musím dělat stejně. Myslím, že jsem tady za tu dobu, co jsem v Anglii vyžehlila a vyprala víc prádla než za celý svůj život. Ale čím víc se blíží podzim, tím raději začínám žehlit. Je to totiž jediná činnost u které mi je teplo, hodně používám napařování a dělám si takové malé peklíčko :-D Po jednom víkendu jsem počítala kolik Sami stihl našpinit triček (za pátek, sobotu, neděli). A teď můžete hádat v komentářích kolik jich bylo :-D

úterý 24. srpna 2010

Děti, děti, děti

O dětech je nutno napsat samostatnou kapitolu. Jak jsem psala starám se o dvě děti. Možná krotit stádo divokých  jelenů by bylo jednodušší a jeleni by se časem něco naučili. Vůbec to není taková sranda starat se o cizí děti jak se na první pohled zdá. Jsou rozmazlení. Strašně rozmazlení. Nevím čím vším to je. Možná se tu spojuje spousta faktorů, ale je to síla. Jsou zvyklý dostat všechno, co chtějí. A to doslova. Rodiče je strašně rozmazlují a já to mám korigovat. Pro příklad - děti jí spousty sladkostí. Takže mají nakázané, že na svačinu musí mít ovoce. Takže se snažím jim to ovoce nějak vnutit. Sami pravidelně začně řvát, že ovoce nechce, pak si jde stěžovat tatínkovi či mamince a ti mu samozřejmě dovolí si místo ovoce vzít čokoládovou tyčinku. S Hasnou se ještě nějak dá vyjít. Je strašný a je to přeci jenom holka :-) Velmi ráda něco vyrábí, tvoří, maluje, takže se s tím dá lehce zabavit. Navíc ráda hraje různé hry, chodí ven, když na ni párkrát udělám nějaký ťuťu ňuňu, tak to jde. Ovšem Sami...Rozmazlenej vyčůranej spratek...? Nějak pro něj moc nemám pěkná slova. Nechce nic dělat, nechce poslouchat, nic ho nebaví, nic ho nezajimá... Samozřejmě kromě počítače a televize. Být to na mě, tak ho u té televize nechám sedět klidně celej den ať se z toho třeba zblázní. Problém je to, že mi bylo řečeno, že na televizi se děti můžou dívat maximálně dvě hodiny denně, což on má vyčerpané zhruba už v půl desáté ráno. Odtrhnout ho od televize a počítače je nadlidsky úkol. Jeden den jsem ho asi hodinu vyháněla od televize, když  se konečně zvedl, vypnul to, a odešel, tak jsem si začala gratulovat jak jsem to zvládla. To jsem ovšem jaksi netušila, co udělá. Śel do obýváku a pustil si televiz si druhou. Divili byste se mi, kdybych mu něco udělala? Taky s oblibou dělá to, ze si řekne, co chce na oběd  (běžně vařím dva různé obědy, pro každého zvlášť) já mu jídlo udělám a on do toho pak dvakrát rýpne, řekne, že to nechce a jde to vyhodit. Následně si jde stežovat tatínkovi, že má hlad a že jsem mu neudělala to co chtěl.
Jako velký problém vidím to, že rodiče pracují doma. Takže neustále musím vymýšlet, nebo alespoň předstírat nějakou činnost. Asi kdyby byli celé dny v práci, tak to pro mne bude daleko jednodušší.

pondělí 23. srpna 2010

Rodina

Na začátek bych vám asi měla představit "moji" novou rodinu, abyste se později orientovali na kohože to nadávám :-) Naštěstí jsou tu pouze čtyři členové a já. Paní Sabina, pán Tahir, holčička Hasna (9 let) a kluk Sami (7 let). Jsou to muslimové. Paní je indka, pán pákistánec. Oba se ale narodili tady v Anglii, takže jsou poevropštění. Napřed jsem z toho měla strach, že půjdu do muslimské rodiny. Ale je to v pohodě. Nijak nepociťuju velké rozdíly. To že občas má někdo z nich zabalenou hlavu, jsem si zvykla celkem rychle. Třeba Hasna při hodině arabštiny. Nebo Sabina, poté co stráví hodiny pod rukama kadeřnice, aby pak šla na párty s hlavou zabalenou v šátku.

Bydlíme v Sunbury on Thames. Je to předměstí Londýna (ano, je to daleko od centra jako velké prasátko). Náš dům je...je úplně stejný jako všechno okolo? Ano, ničím se neliší od domu vedle, naproti nebo ve vedlejší ulici. Jediná výhoda Sunbury je ta, že tu nic není. Takže není kde utrácet :-)

Musím upřímně říct, že rodina je na mě (zatím:) moc hodná. Snaží se mi pomáhat, radit, starají se o mě, asi dvacetkrát denně se mne ptají zda je všechno OK a jak se mám.

Že by úvod?

Ahoj všichni, ano založila jsem blog. Ne, není to proto, že je to teď strašně in a cool mít blog, kdybych chtěla ve všem tady v Londýně být in tak budu za chvíli totálně out :-D Jen už prostě nezvládám odepisovat na všechny maily, vzkazy na FB, sms apod. Takže jsem se rozhodla založit tento blog, kde se vám budu svěřovat s převratnými zážitky z Londýna a mého života au pair. Uvítám jakékoliv kometáře, nápady apod. Zatím tu s tím hodně bojuju, takže omluvte případné nedostatky.