Novinky? (27.9.2010)

Odpojili nám internet. Příští týden se budeme stěhovat do nového, krásného, velkého domu. Tak dnes Sabina napsala do společnosti poskytující internet, že od příštího týdne potřebujeme internet na nové adrese a oni nelenili a okamžitě nám internet odpojili, aby ho prý mohli připravit na přepojení. Blbost. Prostě nás o něj jen chtěli připravit. Sabina před chvílí sbalila svůj notebook a se slovy: „Potřebuju internet, musím pracovat“ odkráčela někam do internetové kavárny. Já jsem teď odsouzená k tomu psát blog „nanečisto“ a jak půjde internet, tak to zkopírovat. Ale možná toho tam přibude spousta, protože nebudu zabíjet čas surfováním po netu.

Včera jsme tu měli párty. Když mi paní řekla, že bude rozlučková párty, tak jsem si představila pár lidí. To jsem opět zase podcenila indické a arabské zvyky. Naše „malá“ domácí párty byla pro 50 lidí a nepočítaně dětí. Wau. No, Sabina a Tahir od pátku pekli, vařili, smažili, krájeli, sekali, míchali a já nevím, co všechno ještě. V neděli dopoledne před začátkem party jsem byla do příprav zapojená i já, a udělala jsem salátu asi ze 100 kg zeleniny. Krájela jsem to, prosím, dvě hodiny v kuse. Stihla jsem toho spoustu sníst, propíchnout si nožem ruku, a ještě dělat podrž tašku všem okolo. Samotné party jsem se pak radši neúčastnila, i když jsem byla samozřejmě zvaná. Jen jednou jsem sešla dolů a bylo tam spousta zahalených žen, spousta žen v nádherných sárí, spousta mužů v jakýchsi arabských halenách (nazvala bych to pánskou noční košilí) nebo oblecích a do toho všude děti. Jazyky se to tam jen hemžilo – angličtina, arabština, urdu, hindi... Pak už jsem dolů radši nešla, protože jsem se tam cítila podivně bílá a dosti nepatřičně ve svých domácích kalhotách a tričku.

Máme tu od včera návštěvu. Je to bratr tatínka Sabiny se svojí ženou a jejich známý (doktor). Žijí v Saudské Arábii, patří tam ke šlechtě, jsou velmi velmi velmi bohatí. Když už moje rodina o někom řekne, že jsou velmi bohatí, to už musí být opravdu něco. Paní chodí chodí celá zahalená, lezou jí jen oči a pán je takovej nemluvnej. Musím říct, že dnes ráno jsem prožila šok. Moc jsem se nevyspala, protože sousedím se zdí, kde oni spí a starý pán celou noc chrápal a chrápal, ale tak, že mne to budilo. V šest jsem vstala, všude ještě skoro tma, ticho. Sešla jsem do kuchyně, rozespalá a v kuchyni stál přízrak (tučňák*). Celá zahalená paní nevím proč stála v kuchyni. Myslela jsem, že mne odvezou. Napřed jsem si myslela, že je to zloděj s kuklou na hlavě:-)

Do dnešního rána (úterý – tudíž dvě noci) jsem si myslela, že u nás v domě přespávají tři osoby. Protože pro tři osoby jsem chystala postele. Dneska ráno jsem zjistila, že jich je pět nebo šest. Přesným počtem si nejsem jistá, bo se mi ženy v hábitech velmi těžce rozeznávají od sebe :-)

*tučňák se říká musliským ženám, které jsou celé zahalené v černém hábitu, a lezou jim jen oči.

Škola

Učitel se ptal jedné korejské studentky, která je se mnou ve tříde:
"Jak se jmenuješ?"
"Elis"
"Aha, ale to je Tvoje anglické jméno, jaké je Tvoje korejské jméno? "
"Já nevím..."
"Ty nevíš svoje korejské jméno?"
"Nee, nevím"
"Vždyť tady na školní kartě máš napsané Hee-Joo."
"Ale to je moje korejské jméno"

I takto může začít hodina angličtiny ve skupině velmi pokročilých. I přes moje obavy do jaké skupiny budu zařazená, jsem nakonec v Upper-Intermediate, což překonalo moje očekávání. Myslela jsem si, že budu v Pre-Intermediate a když se mi to hodně povede, tak nejvýš v Intermediate, ale že budu v Upper mne ani nenapadlo. A to jsem málem šla do Advanced, jenže mi to pokazila moje gramatika (nebo spíš negramatika).

V pondělí byl můj první školní den. Mám školu třikrát týdně, vždy v pondělí, úterý a ve čtvrtek. V pondělí to bylo spíš takové seznamovací, v úterý už jsme se začali natvrdo učit. Mám ve třídě opravdu pěkný národnostní mix, ale o to je to zajímavější. Jsou tam tři korejky, tři němky, dvě íráčánky, argentinka, brazilka, polka, němka a Turek. Vypadá to, že mne to tam bude bavit, Všechno je dělané  zábavnou formou, hodně diskutujeme, líbí se mi to.
Dneska jsem se dozvěděla, že Kingston College je jedna z nejlepších univerzit v Anglii, tak jsem na sebe velmi hrdá, že tam chodím a že mne tam vůbec přijali.
Už jsem se i skamarádila s první spolužačkou. Je to jedna z Íráčánek. Umím už konečně její jméno vyslovit, ale napsat ani náhodou... Jako studenti univezity můžeme využívat všech jejích výhod, jedna z nich je i členství ve sportovním klubu. Stojí to jen 40 liber na celý rok a může chodit na jakékoliv aktivity, do posilovny, tancovat a podobně. Takže s mojí novou kamarádkou jsem se dnes zapsaly a od příštího týdne nám začínají lekce break dance.
Jinak v hodinách vzpomínám na všechny moje kamarády, kteří studovali v zahraničí a vykládali mi o šikmáčích. Já samozřejmě chápu, že pro ně je to těžší, je to úplně odlišný jazyk, ovšem to nic nemění na tom, že jsou prostě trošku mimo. Třeba dneska jedna pronesla do ticha ve třídě: "I´m English". Nikdo nepochopil, co tím chtěla říct a jí se to vysvětlit nepodařilo. A asi jim brzo seberu ty kapesní překladače a omlátím jim je o hlavu. Kdyby si aspoň vypnuli to pípání...
Při první hodině jsem dělali jedno cvičení a navzájem jsme se ve dvojicích představovali. Bohužel jsem vyfásla opět Elis. Po té co jsem jí řekla odkud jsem, se mne klasicky zeptala, kde to je.
"V Evropě"
"Ahá, takže v Rusku"
"Nee, ČR není v Rusku, sousedíme s Německem a Rakouskem"
"Já Ti rozumím, jsi z Ruska"
"Nee, ja nejsem z Ruska. Náš stát se jmenuje Česká Republika"
Načež začla bušit do svého Iphonu a pak vyhrkla:
"Už tomu rozumím, ty jsi z Moskvy"
Vzdala jsem to. Překvapivě.

Řízení

Jak už jsem v minulém článku zmínila musím tu řídit. Děti vozím do školy, ze školy a případně vyzvedávám z kroužků. Abych mohla řídit, na konci prázdnin rodina koupila nové auto. Řídím tu Ford Fiesta Zetec v automatu. Začátky byly hodně krušné. Hodně, hodně, hodně. Poslední víkend práznin v sobotu dovezli auto domů a oznámili mi, že v neděli se půjdeme projet, abych trénovala řízení vlevo. Jela jsem s Tahirem, protože Sabina prohlásila, že je moc divoká na to, aby se mnou jela. Jezdili jsme asi třičtvrtě hodiny. Pak už jsme jeli zpět, byli jsme asi dvě stě metrů od domova, na jednom hloupém mostě, když najednou se ozval divný zvuk jako když větve škrábnou o auto a Tahir hlasí, hned dole zastav, musím se podívat, co se stalo. Ani nevím zda to mám přiznat. Ten most je hrozně úzkej a ještě tam rostou podél keře zasahující do silnice. Takže mě se na autě, které jsme neměli ani 24 hodin, podařilo komplet urvat zrcátko. Musím říct, že rodina byla neskutečně hodná. Viděli, že jsem z toho úplně mimo (má první deprese v Anglii?) a ještě mne utěšovali, pán mi chtěl hned vařit čaj nebo kafe abych se uklidnila, Sabina mě přišla obejmout, říct mi, že to nevadí, že je to jen zrcátko... Asi na to konto se rozhodli mi zaplatit pět hodin v autoškole. Což musím říct mi neskutečně pomohlo. Přestala jsem se tak strašně bát, získala jsem nějakou jistotu, pochopila jsem logiku jejich kruháčů (ano, funguje to jaksi jinak než u nás). A teď už jezdím sama s dětma jako drak :-) Obecně bych řekla, že se tu cítím na silnici daleko bezpečněji než u nás. Na to, že každý den trávím zhruba hodinu a půl v autě, tak jsem tu ještě neviděla žádnou nehodu. Řidiči jsou daleko ohleduplnější než u nás, pouští se, nedělají si naschvály....

Věc, která mne tu ale při řízení neskutečně vytáčí jsou jejich úzké uličky. Oni jaksi můžou parkovat skoro všude a čím užší ulička, tím víc aut tam parkuje. Takže kolikrát je problém tam vůbec projet a nenechat tam zrcátka, natož když se tam potkají dvě auta. Ale zase většinou panuje ta jejich ohleduplnost a někdo vždycky uhne. (já to nejsem :-)
Mám automat. Napřed jsem z něho byla nadšená, že nebudu muset řadit levou rukou, z čehož jsem měla málem noční můry, ale teď už tak nadšená nejsem. Řazení levou rukou zas taková hrůza není, to jsem si vyzkoušela v autoškole. Poprvé jsem si málem urazila ruku o dveře, když jsem chtěla řadit pravou a pak jsem si to zapamatovala. Automat je dobrej na pomalou jízdu ve městě, na pojíždění v kolonách, na rozjíždění se do kopce, ale není dobrej na rychlou jízdu. Vzhledem k tomu, že jezdím po dálnici, mě to štve. Protože když potřebuju rychle vjet na dálnici, nebo předjet, nebo třeba i na křižovatce rychle vyrazit, tak to prostě nejde, protože to auto si začne samo řadit a samozřejmě se tím jízda v tu chvíli zpomalí.
Nejvtipnější věc, kdy jsem se smála sama sobě, bylo, když jsem se rozhodla automat přepnout na manuál. Auto nemá spojku, takže pokud je tam manuál tak se jen řadí. Zajela jsem si k nám dozadu na ulici, abych to vyzkoušela a podcenila sama sebe a své reflexy. Ve chvíli, kdy bylo potřeba zařadit, mi levá noha vylítla, aby sešlápla spojku, tím pádem jsem dupla na brzdu a málem jsem si vyrazila zuby o volant. Ještě dneska mě bolí brada :-D

Běžný školní den

Jednou z mojích hlavních povinností, teď když děti začaly chodit do školy, je řízení. Můj denní rozvrh vypadá tak, že v sedm vstanu (hrůza a děs). Vzbudím děti, dvacet minut je přemlouvám, aby vstaly a oblíkly se, pak si samy (naštěstí) nachystají snídani, já jim zatím chystám obědový balíček. Pak následuje, tak dvacetkrát upozornění, že si mají jít vyčistit zuby. Po té, to už je osm, je potřeba je dostat do auta. Průměrně třikrát se vracím z auta pro něco, co zapomněly, i když se jich před odchodem minimálně pětkrát ptám, zda mají vše. Pak jedeme k Samiho škole, kde ho jen vyhodím před bránou a počkám až zajde dovnitř a pak k Hasnině škole, kde je to trošku složitější. Mohla bych ji vysadit hned před školou a ona by jen přešla silnici, kde je semafor. Ale to je prý strašně nebezpečné pro ni. Takže musím parkovat asi deset minut od školy a ke škole jít s ní pěšky. Po příjezdu domů v klidu snídám, pak udělám, co je potřeba. Třeba, překvapivě, žehlím. A pak mám volno, kdy koukám na filmy, spím, jdu si něco koupit, skypuju, chatuju, prostě cokoliv. Okolo třetí až čtvrté, podle rozvrhu dětí, sedám opět do auta a jedu vyzvednout malou s její kamarádkou, pak malýho. Následuje odvoz kamarádky domů a pak jedeme domů s dětma. Po příjezdu domů nastává největší boj. Zakázat jim televizi, aby se v klidu a hlavně nasvačily, a začaly si dělat úlohy. Vždycky mají spoustu jiné práce než úlohy. Mají žízeň, či hlad, chce se jim na záchod, smrkat, kakat, plakat, prostě cokoliv. Včera jsem Hasnu HODINU přemlouvat, ať jde do sprchy. Vystřídala všechny choroby, co znala, aby tam nemusela. Ještě, že nemají lékařský slovník, protože jinak by si ho jistě vzala na pomoc.
Musím říct, že děti v uniformách vypadají rozkošně. Zdají se v nich být daleko hodnější, chytřejší a roztomilejší. Samozřejmě, že jsou to jen mimikry a pod uniformou jsou to stejní ďáblíci jako bez ní, ale všeobecně se mi nošení uniforem celkem zalíbilo. Hlavně člověk po ránu nemusí vymýšlet do čeho je oblíct.