Stáje a koně

Hodně lidi se mě ptalo jestli tu jezdím na koni. Nejezdím. Bohužel. Chtěla jsem. Hned na začátku jsem se před paní zmínila, že jsem v ČR jezdila na koních a že mi to tu asi bude chybět. A protože to bylo asi dva týdny po mém příjezdu, ona hned začala hledat jak by mi pomohla a co by pro mě vymyslela. První na co jsme přišly, bylo, že platit si za jízdy nemůžu, protože je to tu opravdu hooodně drahé. Klidně i 50 a více liber za jednu hodinu. Takže obvolala nějaké stáje, že tam můžu pracovat jako dobrovolník a za to jezdit. Tak se mi ozvali ze stájí v Teddingtonu. Paní mě tam vzala autem, abysme všechno domluvily. Mamka mi za neskutečné peníze z ČR poslala mé vybavení na koně. A jednu sobotu jsem v nekřesťanskou šestou hodinu ranní vstávala, abych byla v půl osmé ve stáji. Byl tam jen hlavní stájník. Kluk, kterému bylo dle mého odhadu tak 18. Stáje byly krásné, ale částečně dost vtipné. Tak si představte ulici celou zastavěnou řadovými domy, a v jednom z řadových domů vrata a tam stáj. Měli tam asi 12 poníků a tři koně. Stáje byly krásné, udržované, čisté. Ale koně se chystali normálně na ulici, na chodníku, neměli tam žádný výběh... No, ale.... Poněvadž jsem v tu dobu, tady v UK byla asi tři týdny, a byla jsem zvyklá mluvit jen s mojí rodinou, tak jsem měla ještě problém s porozuměním. Takže jsem hned všem řekla, ať na mne, prosím, mluví pomalu, že zatím občas něco nerozumím. Nepomohlo to. Mluvili na mě asi takto: dshhlg, horsekhsshsdkhdsjh,fasihausjh shsdh sta, ok? Případně na mě posunkovali jako na debila. Makala jsem tam od rána, kydala hnůj, čistila koně, sedlala koně. Pak přišli od desíti lidi na projížďky. Upřímně, já bych ji takové služby omlátila o hlavu. Továrna na peníze. Člověk přišel k nachystanému koni, po schůdkách si na něj nastoupil, někdo (např. já) koně chytil za ohlávku, postavil se s ním do řady za dalšího koně a šlo se na "projížďku" do parku. Projížďka spočívala v tom, že koně stále někdo vedl, koně stále šli v řadě za sebou. V daný okamžik jsme se s koněm asi na dvacet metrů rozběhli, aby měl jezdec zážitek z "klusu" a jelo se zpět. Takovýchto vycházek jsem za ten den absolvovala asi 6. Mezitím zase čištění koňů, přesedlávání a pod. V šest mi bylo řečeno, že sorry, že už na moje ježdění není čas a že příště. Příští týden probíhal naprosto identicky, beze změny, se mnou jako novodobou otrokářkou u koní, s lidma ke mě se chovajícíma jako kdybych byla totální idiot, že občas nerozumím a večer opět nebyl čas na ježdění. Asi ani nemusím psát, že už jsem tam nikdy nešla. Nemusím se někde sedřít....